Drupal.cz

Byla jsem požehnané dítě nové éry www, odchované standardy W3 a magazínem A List Apart v době, kdy všichni šíleli z toho mít na svém weblogu důležitou ikonku „validní.“ Ani nevím, jak přesně jsem se HTML a CSS naučila, ale dochovala se mi jedna Pixyho knížka a dvě Cpress brožurky, z nich jedna byla naprosto neužitečná, neboť pojednávala o FrontPage. Aj, jaké to bylo kruté procitnutí, když jsem pochopila, že ty „tagy“, které ten program vytváří, nepřipomínají nic, o čem se píše v knihách a vlastně se ze všeho nejvíc zdá, že aby to celé fungovalo, musí si člověk zaplatit nějaký Microsoftí hosting…

Když jsem se vyřinula se svým prvním webem na diskusi Jakpsátweb, dopadla jsem lépe, než většina začátečníků a můj západ pro tvorbu webu narostl. Opatřila jsem si PSPad a jako kodérský fanatik fungovala po tři roky stylem CTRL mezerník, vyvolat nabídku tagů, vyplnit CSS třídu, alt a title k obrázku.

Začalo mě to trochu udolávat v momentě, kdy můj článek měl mnoho stovek řádků, a nebylo vůbec primitivní pamatovat si čísla poznámek pod čarou… (což za mě dnes mimochodem řeší modul Footnotes). A pak samozřejmě ta záležitost se třemi menu a zápatím – funkce hromadného nahrazení z PSPadu dokázala věci pořádně zamotat, když člověk odkliknul nějakou blbost a počet souborů také narůstal.

Udělala jsem kompromis a „naučila se“ celkem 2 PHP příkazy – require a include…

Ještě po nějaké době se mi ovšem začalo zdát, že mě web opravdu zahlcuje, a řešení typu přesunout všechny e-booky do složky „download“ a pak manuálně přepisovat adresy odkazů se mi zajímalo. V té době jsem se taky poprvé dostala do kontaktu s CMS jménem… Joomla. Byla to traumatická zkušenost, nechápala jsem interface, moduly neustále něco hlásily… nekoordinovaná redakce zájmového portálu se rozhodla svůj prastarý web prostě přenést na CMS z popupudu šéfa, kterého osvítil bůhví jaký ďas.

Obzvlášť frustrující pro mě bylo seznat, že v boji s TinyMCE jsou moje znalosti CSS na nic a katastrofa v podobě generování mizerného kódu v rukou uživatelů je neodvratná. Jasně, že nebudou označovat příslušné věci třídami, které jsem se do toho editoru snažila nacpat… a pak šablona. Pekelné mocnosti se musely bavit na mým výrazem čiré beznaděje, když jsem poprvé uviděla jakýsi x-stránkový seriál, který jsem samosebou v čase, dokdy se měly stránky konvertovat, neměla šanci přečíst. Někdo pak můj návrh vzal a nějak ho implementoval stylem „když to drží pohromadě, je to ok“ a ani ten dostatečný barevný kontrast odkazů proti pozadí se mi prosadit nepodařilo. Navíc ty odborně znějící operace, co se tam děly okolo databází uživatelů, e-shopu, chatu, speciálního hostingu, ve mě vyvolávaly dojem, že pokud člověk nevystudoval inženýra z aplikovaného bůhvíčeho, na CMS si nemůže troufnout a i na straně hostingu je to taková věda, že bych se neuplatila a při svých omezených znalostech snad ani nedomluvila.

No.

To byla první CMS epizoda, po které jsem měla rozhodně jasno v tom, že pekelné ústrojí tohohle typu má u mě dveře pevně zavřeny. Odstrašující zkušenost přesně potvrdila můj zakořeněný předsudek, že CMS je taková módní pohroma, která způsobí, že se původně slušně postavený web zcela rozhasí a během pár dnů či týdnů nahází do nějaké obrovské mašiny skriptů, nad kterými člověk nemá vládu, neboť taky zřídka přesně rozumí tomu, co vlastně dělají. Výstražný obrázek kódu z WYSIWYG editoru mi zůstával strašit v hlavě.

A skutečně, spousta webů se naprosto nesmyslně zaobírá otázkou, jaký si vzít redakční systém v momentě, kdy na nich není ani 10 článků. Webových technologií a právě módních záležitostí je vždycky tolik, že člověk snadno sejde z cesty, kterou vždycky nakonec musí být kvalitní obsah. V podstatě si pořád myslím, že CMS má smysl jenom v případě, že potřebujeme umožnit registraci uživatelů a podporu komunitních funkcí – typu komentáře – jinak není potřeba a vystačí mi starý dobrý require a include.

Nicméně musím říct, že Drupal mi učaroval. S asistencí hostingu a dvou učebnic, české a anglické (jsem přesně ten magor, co hraje i hry podle návodu…) jsem to nainstalovala a cítila se jako hrdinka. Pěkná URL, moduly se nesnaží se navzájem sežrat jako špatně vybraní domácí mazlíčci, a Zen theme důvěrně připomíná všechno, co bych dělala. Najít nějaké řešení obvykle trvá pár minut a vyřešit problém pár hodin. Online je spoustu screencastů, které předvádějí věci opravdu názorně. Ještě pochopit ty Views a napsat si vlastní BUEditor nebo se popasovat s nějakým jiným editorem a budu se cítit „v suchu a bezpečí“…